Schumpeter, Joseph Alois (1883-1950). Rakouský ekonom a sociolog. Už v roce 1908 publikoval významné dílo zabývající se povahou a obsahem hospodářské teorie (Ekonomická doktrina a metoda), které mu získalo pověst nejschopnějšího mladého rakouského ekonoma. Jeho učiteli byli Menger a Bohm-Bawerk. V roce 1911 stal profesorem ekonomie na universitě ve Štýrském Hradci. Jeho slavná Teorie hospodářského vývoje vyšla v roce 1912. Velká část Schumpeterových pozdějších děl zabývajících se obchodními cykly a vývojem KAPITALISMU v SOCIALISMUS rozpracovává globální myšlenky tohoto spisu. V době jeho publikace už bylo jasné, že Schumpetera nelze považovat jen za ekonoma. Jeho myšlení ukazuje širší zájem o dějiny a sociologii.
Podle Schumpeterova výkladu má v kapitalismu ústřední postavení podnikatel, který uvádí do praxe nové kombinace výrobních faktorů a je inovátorem a zdrojem ekonomických změn a vývoje. Stejně tak je i ústřední silou rozmachu či úpadku kapitalismu. Inovace prováděné malou skupinou talentovaných, která objevuje nové technologie, nové výrobky a nové trhy, zahajují nové, dlouhé či krátké, cykly hospodářského života, k nimž se postupem času přidávají četní imitátoři. Velké investice a rozšiřování úvěru jsou zapříčiněny iluzí konkurence. V roce 1932 se Schumpeter stal stálým profesorem ekonomie na Harvardské universitě.
Jeho působivé Obchodní cykly vyšly v roce 1939. V roce 1942 vydal spis Kapitalismus, socialismus a demokracie, v němž předpověděl postupný úpadek kapitalismu. Tato předpověď je založena na myšlence, že nikoliv hospodářský neúspěch, ale naopak úspěch kapitalismu způsobuje jeho přechod k socialismu. Podle Schumpetera jsou za strukturální změny organizace společnosti odpovědné spíše společenské než ekonomické faktory. V jádru kapitalistického hospodářství je podle Schumpetera skryt proces tvůrčí destrukce. Jeho působení lze pozorovat v otevírání nových trhů, zavádění nových metod výroby, nových výrobků a nových typÚ organizace, které neustále modifikují hospodářskou strukturu zevnitř. Konkurenční charakter kapitalismu je pak dán spíše tvůrčí destrukcí než učebnicovým režimem konkurence, v němž hrají dominantní úlohu ceny. Schumpeter měl nejvyšší možné mínění o dynamickém charakteru a výrobní schopnosti kapitalismu. Postavením statického optimálního rozložení zdrojů v případě dokonalé konkurence proti dynamické efektivnosti monopolních struktur (zejména ve vztahu k inovační činnosti) ukázal, že dává přednost monopolům a oligopolům před volnou soutěží. Nepřiklonil se k teorii, že ubývající investiční příležitosti a zpomalení technických změn může vést ke stagnaci a posléze k pádu kapitalismu. Současné klima ekonomického oživení, použití nových technologií a zavádění nových výrobkíl Uako~ i všeobecný optimismus) naznačují, že v tomto ohledu měl Schumpeter pravdu.
Proč úspěch kapitalismu vede k jeho pádu? V Schumpeterově podání kapitalismus narušuje společenský rámec, který ho chrání. Tento rámec zahrnuje zbytky feudálního systému a existenci malých řemeslníkÚ a farmářú, jejichž vymizení oslabuje politické postavení buržoasie. Eliminace společensko-ekonomické funkce podnikatele oslabuje pozici buržoasie, zejména ve velkých korporacích, kde jsou technické změny záležitostí rutiny a řízení je zbyrokratizováno, posíleno narůstajícím vlivem veřejného sektoru. Navíc kapitalismus produkuje dav kritických a frustrovaných intelektuálů, kteří svým negativním postojem přispívají k úpadku kapitalismu a pomáhají vytvářet atmosféru, v níž soukromý majetek a buržoasní hodnoty jsou denně napadány novináři a politickým míněním. Při zpětném pohledu na všeobecnou, politickou atmosféru šedesátých a sedmdesátých let musíme Schumpeterovi přiznat podstatnou část pravdy. Zdá se však, že díky technickým možnostem existuje dnes daleko více prostoru pro schumpeterovskou podnikatelskou činnost, zejména pokud jde o akce menšího rozsahu, než kolik si představoval smn Schumpeter. Navíc socialismus jako alternativa kapitalismu je stále méně přitažlivý.
Jednou ze Schumpeterových významných inovací v sociologické oblasti je definování rozdílu mezi politickým a metodologickým INDIVIDUALISMEM. Zejména pojem metodologického individualismu se zdá klíčovým pro analýzu společenských jevů mimo sféru tržního mechanismu. Jako meto- l da rozboru předepisuje vyjít od jednotlivce, chceme-li například pochopit působení politického procesu a chování skupin. V tomto l smyslu je Schumpeterovo společenské myšlení protikladem MARXOVA myšlení v kategoriích třídního boje. Moderní teorie veřejné volby, která poukazuje na maximalizaci individuálního bohatství ze strany politiků a byrokratů, aby popsala jejich společenské chování jako součást systému vlády, je přímou aplikací metodologického individualismu.
K tomuto vývoji má úzký vztah ekonomická teorie DEMOKRACIE, jejímž je Schumpeter předchůdcem. Podle jeho názoru je demokratická metoda metodou institučního zabezpečení politického rozhodování, ve kterém získávají jednotlivci moc rozhodovat prostřednictvím konkurenčního boje o hlasy ve volbách. Jinými slovy Schumpeter tvrdí, že demokracie je druhem horizontální koordinace ve veřejném sektoru, kterou lze přirovnat k funkci tržního mechanismu v soukromém sektoru hospodářství. Politický proces je považován za tržní proces, v němž voliči jsou zákazníci a politikové a byrokrati dodavatelé. Tato myšlenka se zdá být velmi plodná jak v teorii, tak v praxi a přispívá k uznávání Schumpetera jako společenského a politického myslitele trvalého významu. AR

odkazy
Schumpeter, J.: Capitalism, Sociali~m and Demotraty. Londýn: A1Ien & Unwin, 1976.
_: Economic Doctrine and Method. Londýn: Anen & Unwin, 1954.
_: The Theory oj Economics Development. New York: Oxford University Press, 1962.
_: Ten Great Economi~.ts. Londýn: A1Ien & Unwin, 1962.
_: Business Cycles. New York: McGraw-HiII, 1939.
literatura
Harris, S. E. ed: Schumpeter, Social Scientist. Cambridge, Mass.: Harvard University Press, 1951.
Heertje, A. ed: Schumpeter'~' Vis ion. New York: Praeger, 1981.